Jak dál?
Jsem na dně. Vše se mi hroutí, všichni se ode mě odvrací. Myslím že to nezvládnu. Cítím se jako suchá květina uprostřed vyprahlé, písečné pouště, čekající na pár kapek vody. Svět je plný sobeckých lidí, díky kterým jsem dopadla až na dno. proč já neumím být taky sobecká? Chtěla bych. Nejde to. Neumím se mstít. Kdybych uměla, vše by bylo jinak. Ano máš pravdu, měla bych se tomu už postavit, a vše jim oplatit. Ale nejde to. Něco mě brzdí, ja už se chci překonat. Jsem zahnaná do kouta, odkud se nemůžu hnout. Mám dovoleno pouze čekat na svůj ortel. Mám taky jen jedno přání - chci normálně žít. Štěstí se na mě usmálo, ale myslím, že je to jen přechodná stanice mezi tím kam jsem se nikdy nechtěla dostat. Už se to nedá zachránit. Hlavním důvodem je, že jsem ztratila důvěru, v druhých i v sebe, a i ONI ztratili důvěru ve mě. je to strašné když víte že jste k ničemu a nikdo o vás nestojí. Chce se mi řvát snad na celý svět. Nemůžu. V krku mám vyschlo, stejně tak jako v srdci, které tluče jen pro jediného. Dospívám s ním. A s postupem času mě opouští mí blízcí od kterých bych to nikdy nečekala, jen ON zůstává...

takže sama nejsi kdyz je tu on ne? :)